Max Kašparů: O živých a mrtvých vztazích v rodině

Autor: gabo burdej | 20.12.2005 o 21:34 | Karma článku: 10,05 | Prečítané:  12778x

Prednáška + otázky a odpovede

Přišel jsem mezi vás proto, ne abych vás o něčem novém poučil, ale abych se spíš rozdělil s některými svými zkušenostmi ze své profese, která se specializuje na životní problémy. Manželské vztahy, problémy mladých lidí s navazováním vztahů, problematika drog, která vychází z neutěšených vztahů v rodině, alkoholizmus mužů, který rodiny rozbíjí a od té doby co jsem římskokatolický diakon, tak ke mně přichází se svými problémy i lidé, kteří jsou věřící a jejichž manželství sice má trošku jiný obsah a podstatně jinou formu než je to u jiných manželství, ale přesto i tam jsou některé ostny, které zraňují, bolí a lidé nimi trpí.

Já mám tady u vás v Bratislavě před tímto shromážděním jednu velikou nevýhodu a současně jednu velikou výhodu. Nevýhoda je ta, že mám obmezený čas a výhoda je ta, že nemám obmezené posluchače. Tak teď jsem si u vás musel trošku šplhnout, protože spoustu věcí, o kterých budu tady hovořit, vám budu muset dávat v polotovarech. Toto téma živé – mrtvé vztahy by si vyžadovalo daleko více času. Z didaktických důvodů, abych se mohl u všeho zastavit, blíže pohovořit, abych mohl některé věci doladit, zasluhovalo by si to několik hodin, ale to my nemáme. Čili já vám to mohu dát v polotovarech a vy už si to nějakým způsobem dovaříte. Někomu to bude možná ležet v žaludku, někdo to stráví velice dobře, někomu to možná projde zažívacím zařízením celkem rychle aniž by se ho to nějak dotklo. Ale to už není věcí polotovaru, to už je věcí vašeho zažívacího systému.
Já bych vám chtěl na začátku říci věc, před kterou bych vás chtěl spíše varovat. Nemějte dojem, že existuje nějaká poradna, která dokáže člověku v zásadních životních věcech nějak zásadně pomoci. Každá poradna, a sedím už v té poradně přes 30 let, může spíše obecně nasměrovat. A zkusit zachránit některý vztah, aby úplně nezemřel. Čili resuscitovat na ARO. Ale není takového poradce, který by dokázal přesně říci: udělejte v pondělí to, v úterý to, ve středu tohle, ve čtvrtek támhleto, v pátek udělejte toto a v sobotu budou vaše vztahy super anti kontra multi extra unikátní. ☺ To totiž není možné, protože Bůh tvoří originál. Na rozdíl od automechaniků a opravářů televizorů mají psychologové, psychiatři a duchovní jednu nevýhodu v tom, že pracují vždycky s lidským originálem. Nikdo z nás nevychází z výroby jako sériový kus. A teď si představte, že originální muž si vezme originální ženu a vytvoří originální manželství a do tohoto originálního manželství se narodí originální děti. A teď do toho přijde problém. Vztah, který byl živý, začne umírat. Prvně musí být ovšem nemoci. Sobectví, úzkoprsost, nekritičnost, ty bychom mohli jmenovat a někdo by třeba řekl, na tuhle zapomněl, žárlivost třeba, nebo závislost na matce. Ta se potom začne projevovat až v manželství. Když synek má stále ještě pupeční šňůru se svou maminkou, nedovede to přestřihnout, a když se jeho nová, mladá, výborná manželka snaží nějakým způsobem od té snachy oddělit tu pupeční šňůru, tak on začne lapat po dechu, protože se sám na své plíce dýchat nenaučil.

Víte, jestliže člověk vstupuje do vztahu, tak vlastně vstupuje do toho nejdůležitějšího, co v životě je. Kdybych se zeptal žáka základní školy, o čem je život, tak on by mně řekl, že o škole a o učitelce a o řediteli školy a o kamarádech. Kdybych se zeptal důchodce, o čem je život, tak mi řekne o cukrovce a o bolestech kloubů a o bolestech v zádech a o tom, já nevím o čem, střední generace by mi řekla, o čem je život, ale život je v podstatě o vztazích. Celý náš život je o vztazích. Už když jsme byli počati, tak jsme museli mít vztah absolutní závislosti na matce. A potom, když jsme se narodili, tak ty vztahy pokračovaly. Už jsme měli vztah k bližšímu světu a vztah ke svému příbuzenstvu, pak jsme začali chodit do školy, měli jsme vztahy se svými spolužáky, pak jsme se zamilovali, měli jsme vztahy, a tak to jde až do smrti. Čili celý život je o vztazích. O tom je vlastně život od početí až do smrti. A vztahy a stavy (v češtině jsou to taková krásná dvě podobná slova), vztahy a stavy spolu souvisí. Jestliže budete žít v hezkých vztazích, budete prožívat hezké stavy. A budete li v hezkém stavu, budete navazovat hezké vztahy.

 Já bych začal takovou otázkou: když se ráno probudíte, s kým navážete první vztah? První vztah po probuzení?

Já na takovýchto podujetích většinou slýchávám: no přece s Bohem. Ale já říkám: no, s Bohem ano, ale až pak. Já když se ráno probudím, tak natáhnu obě nohy a obě ruce a říkám si: Maxi jsi? Jsi. ☺ Taky že jsem. Protože já jsem nebyl při sobě ani u sebe, když jsem spal. A když jsem se ráno probudil, první vztah jsem měl se sebou. A pak řeknu: ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého, navážu vztah s Bohem, no a potom vyjdu z místnosti a navazuju vztah s prvními lidmi, které potkám. A tak je to až do samého večera. Všichni žijeme v trojrozměrných vztazích. Já k sobě, já k tobě a já k Bohu. Tak jsme na tom všichni. A přitom kdybych řekl, který z těch vztahů je nejdůležitější pro ty ostatní dva, tak to je ten první „já k sobě“. Protože jestliže budu mít já v sobě pohřebiště, jestliže já sám se sebou budu žít ve vnitřním nepokoji, neklidu, jestliže tady kdesi pod košilí bude jedna velká válka, já sám sebou budu pohrdat, já sebe budu nenávidět, tak není možné, abych s těmi ostatními měl velmi dobré vztahy. To totiž nejde. Protože čeho je srdce plné, tím ústa přetékají. A čím ústa přetékají, tím se tvoří moje vztahy. A jestliže já jsem sám se sebou nespokojen, jsem v napětí, jsem v boji a v komplexu méněcennosti, nemůžu vyrábět dobré vztahy. Nikomu nevěřím, kdo mi tohle to říká, že s ostatními vychází dobře a přitom mi v ordinaci sedí člověk, který sám se sebou nevychází. Stejně tak nemůžeme věřit tomu, jestliže vám někdo řekne: jó, s Pánem Bohem, s tím já vycházím velice dobře, jéjej, to je krásný vztah k nebesům. Ale na koho se podívá, tak s tím vychází zle. To prostě nejde. Tomu se říká teologie zdola. Já musím začít u sebe. A když mně někdy přichází do ordinace právě dvojice, která mi říká - pane doktore, on ten náš vztah už úplně umřel, mezi námi je mrtvo. My by jsme potřebovali nějak poradit, co s tím, oživit to – tak oni mi nabízí svůj vztah muž – žena. A velice se diví tomu, když si je vezmu jednotlivě a ptám se na jejich osobní vztahy k sobě. Tam se to ukáže. Muž nevychází se sebou, žena nevychází se sebou. Jak tito dva mají vycházet navzájem? Čili máte li nějaký problém, že je váš vztah nemocný, nebo to vypadá, že budete pro něho volat sanitku, tak je dobře si uvědomit, jestli já sám se sebou jsem v pořádku. To je taková malá pomůcka, která řadě mých klientů pomohla vyřešit si ten vztah mezi nimi dvěma.

To je věc jedna. A potom ještě druhá věc, a to je věc, která se týká způsobu komunikace. Spousta nedorozumění v manželské vztahové válce vychází z boje. A v tom boji umírá velký vztah, který selhává na to, že my spolu nedovedeme dobře hovořit. Nehledejte vinu u toho druhého, ale ptejte se, zda já s tím druhým hovořím tak, aby mi rozuměl a zda jeho poslouchám tak, abych rozuměl já jeho. To, co dovede vztah zabít, je výčitka. Máte li tužku a papír, tak si červeně podtrhněte, že ve vztahu, aby jste si ho nezabili, aby byl vždycky živý, nesmí padat výčitka. Výčitka je totiž agrese slabocha. Jestliže slaboch chce být agresivní a svalstvem si na to netroufne, rozumovýma argumentama si na to taky netroufne a přesto chce být agresivní, tak začne vyčítat. Jakmile v dialogu živého vztahu padne výčitka, tak ten, kdo ji vyslovil, prohrává. Podívejte se, jestliže já někomu ukážu jedním prstem: ty, ty, a ty jsi mi tenkrát, a ty jsi mi tohle, jestliže já na někoho ukážu jedním prstem, podívejte se, co dělají ty tři prsty. Ty ukazují na mně. Čili buďme rozumní a dříve než někomu něco vyčteme, tak se zeptejme, jestli jsme 3x nepochybili my sami, když on udělal to, co udělal. Víte, lidi mají dojem, že se dá všechno vyslovit. Znáte to: a už jsem mu to 100x říkala, a už jsem to 100x opakovala, a už jsem mu 100x domlouvala. Já takové paní říkám: prosím Vás, 100x jste domlouvala, 100x jste mu povídala, 100x jste mu domlouvala, taky jste ho aspoň jednou poslouchala? Kolik máme uší? Dvě. Ústa? Jedny. Co to znamená? Že máme 2x tolik poslouchat. A naše vztahy se začnou na tom nemocničním lůžku uzdravovat.

Jednou k rabínovi přišel žid a říká mu: rabíne, ten náš vztah s manželkou je velice špatný. Už je tak špatný, že už není. Rabín měl uši a naslouchal. Pak mu říká: Víš co? Jdi domů a 3 měsíce poslouchej velmi důvěrně a pozorně a s napětím a netajeně všechno, co ti manželka říká. A přijď za 3 měsíce. Za 3 měsíce žid přišel za rabínem a říká: rabín, je to ještě horší. Jestli to před ¼ rokem bylo špatný, tak je to úplně zlé. A rabín mu říká:tak teď ti poradím, aby to bylo dobré. Jdi domů a do smrti poslouchej to, co ti manželka neříká.

Víte, my jsme se učili poslouchat jenom to, když už posloucháme vůbec, tak posloucháme jenom ty informace, které nám druhý podává. Ale my se vůbec nezajímáme o to, co je mezi těmi řádky, co je mezi slovy. Protože my bychom se také zaposlouchali do toho ticha, které někdy je a ve kterém člověk vyslovuje to, na co nemá slov. Velmi dobře tohle umí maminky. Když přijde chlapec ze školy domů, maminka se na něj podívá, chlapec nic neříká, a maminka říká: a jé, v škole to bylo nějaký špatný dneska. Ona poslouchá to, co on mluví a poslouchá dobře. A my bychom tohle to měli umět nejen v živém vztahu matka – dítě, ale i v živém vztahu já a ty. A to je prevence nemoci, která zabrání i úmrtí nějakého vztahu.

Já jsem tady na začátku vyjmenoval těch nemocí několik. Těch nemocí je dlouhá řada a všechno, co druhého člověka zraňuje, můžeme nazvat nemoc. Staré pravidlo v medicíně říká, že je daleko lepší nemoci předcházet, než ji potom dodatečně líčit. Člověk proto, aby mohl nějaký vztah nejen navázat, ono totiž navázat vztah není umění. To jde jakoby samo. Ale udržet ho a rozvíjet ho, to je umění. Kdybych to přirovnal k ohni, tak oheň se zapálí, teď je potřeba donášet další palivo a my musíme zapalovat, my umíme i hasit, ale co se nám většinou nedaří, a mohl bych statisticky za těch 30 let praxe říct, že neumíme donášet palivo. A ten vztah musí za tu chvíli vyhořet, musí umřít. A já vám teď dám takovou radu, aby ten vztah nevyhořel. Já teď použiju vaši představivost a poprosím vás, aby jste si představili, že tato sála je úplně prázdná od lidí. Má svých 6 stěn. Přední stěnu, zadní stenu, levou stěnu, pravou stěnu. No a strop a podlahu máme společnou. A tady stojí svícen. Já tu svíci zapálím a ona hoří. A ta svíce bude hořet hezkým plamenem, bude šířit světlo, bude vydávat teplo, bude plnit svoji funkci. Ale jedině za předpokladu, že všech těchto 6 stěn zůstane zachovaných.

Já teď symbolicky, jak jsem použil svíci, použiju naše vztahy: muž – žena, otec – dítě, matka – dítě, generace mezi sebou. Tyto vztahy jsou vlastně ten svícen. Jeden krásný den se rozhořel, byl zapálen, při sňatku posvěcen a všichni očekávají, že to bude krásně hořet dál. Bude. Ty naše vztahy budou hořet dál, pokud budou mít 6 stěn. Které to ty stěny jsou? A teď si můžete sami říkat, jak je to u vás doma. Co je tou přední stěnou? Tou přední stěnou v každém vztahu je to, co je před námi. Každá dvojice, každý vztah musí plánovat svoji budoucnost. Nepřestávejte plánovat svoji budoucnost. Neříkejte si: a ono nějak bude, a ono to nějak dopadne, my uvidíme, co přijde. Ne, prosím vás, plánujte budoucnost, byť by to byly drobnosti. Plánujte si třeba jednu jednodenní dovolenou, ale plánujte. Mějte něco před sebou, na co se můžete dneska těšit. Vztah bez těšení nemá přední stěnu.

Teď půjdeme k zadní stěně. Když se člověk opírá, tak se vždycky opírá dozadu. Každá židle, každé křeslo je postaveno tak, aby se člověk opřel dozadu. Čili vztah nemá li zemřít na pád, tak potřebuje, aby zde byl někdo, kdo prostě jistí, kdo je vzadu, o kom víte, že se můžete o něj opřít. To je otázka důvěry. Tak jako ta přední stěna byla těšení, tak ta zadní stěna je důvěra: já ti věřím, já vím, že jsi tam, já vím, že když budu padat, že mně chytíš. A víte, jak se tomuto zadnímu záchrannému systému říká? Odpuštění.

Odpuštění není záležitostí zbabělce. Odpuštění je čin duchovní motivace. Může se v manželství stát kde co. Děti vás můžou zklamat kde jak. Mohou vás zranit nějakým svým činem, konáním, ale jakmile jím je nenabídnete, či už ve vztahu muž-žena, rodiče-děti, tak už odkrýváme tak důležitou zadní stěnu a na tu svíci začíná tahat vítr ze světa. A vítr ze světa má jeden úkol – uhasit. Čili plánujte, těšte se a odpouštějte si. Já na toto slovo odpuštění mám jednu takovou dvouhodinovou přednášku. Protože je to tak strašně důležitá věc. A lidé se mě často ptají: jak mám odpustit, když nemůžu zapomenout? Já mu to chci odpustit, ale když já si to přece budu pamatovat, co proved. Já nevím, asi tady na Slovensku také, ale u nás v Čechách říkáme, že odpouštíme tomu druhému z čeho? Ze srdce. Ano, člověk totiž neodpouští z hlavy, člověk odpouští ze srdce. Odpouštění není podčepiční ale podkošilní záležitost. Čili, tady to vím, co se stalo (hlava), ale tady už mně to netíží, odpustilo mi srdce.

A odkud vychází život? Od srdce, ne od hlavy. Z hlavy vychází nějaké nápady. Když se nám zastaví rozum, tak ještě pořád žijeme, ale když se nám zastaví srdce, tak už nežijem. Čili, prosím vás, odpouštějte vždycky tu zadní stěnu ze srdce. Ze srdce vychází život. Má li být vztah živý, musí vycházet ze srdce.

Jestliže budeme mít odkrytou přední stěnu a zadní, přijde průvan a ta svíce zhasne dřív, než se naděješ. Vztah vyhasne. Už nic neplánujeme, už si jen vyčítáme. No, paní, a co vy děláte celej den s tím vaším manželem doma, vždyť jste oba v důchodu. A co, on mi pořád jenom vyčítá, co jsem celej život dělala špatně. A co děláte vy? Já mu to vracím. A máte čas si něco plánovat? Ne. To je přesně případ, kdy dvě stěny jsou odkryty. Vztah je mrtvej. Místo aby si v důchodu užívali, v socializmu pracovali, v kapitalizmu berou důchod, ☺ to jsou dvě radosti hned za sebou, tak oni si ty dvě základní stěny odkryjou. Jedeme dál.

Ta levá stěna, to je stěna, která je blíž k našemu srdci. Vy všichni jak tady sedíte, já předpokládám, že máte srdce na pravém místě, teda ho máte nalevo ☺ a tamta stěna je blíž vašemu srdci. Je potřeba, aby jste nebyli osamoceni jako dvojice, jako rodina. Vy musíte mít někoho, kdo je blízký vašemu srdci. Proto to, o čem jsme dneska tady hovořili s otcem Vojtkem – vytvářet společenství rodin, to je vytváření té levé stěny. Mít někoho vedle sebe. Jakmile se stanete dvojicí trosečníků, poustevníků v panelovém sídlišti - a toho neznám a toho neznám, a s tím se nechci znát, a tamten nevím jak se jmenuje, a tamhle tomu nechci přijít na jméno - no tak se opouzdříme, zakonzervujeme se a brzo to v té konzervě našeho vztahu začne hnít. Tato stěna musí být také zakryta. Musí to být lidé, kteří jsou skutečně blízcí našemu srdci. Nemůže to být leckdo. Čili hledejme si přátele, neboť oni mám mohou v tom plamínku té svíce pomoci postavit potřebnou …

Pravá stěna je zbytek světa. Všimněme si, že tato stěna souvisí v tomto rohu s našim plánováním a tento roh je velmi důležitý. Já na něj záměrně upozorňuji. Já nemluvím o těch ostatních rozích, ale o tomto vpravo vepředu. My musíme také společně dělat něco pro ostatní svět. My se nesmíme stát sobci své budoucnosti. Ono to sice vypadá hezky – teoreticky. Oni žijí jenom pro sebe se svými přáteli, ale nežijí už pro nic jiného. Mějte taky své koníčky, mějte své záliby, něco mimo svoji práci. Také si dělejte radost. To je ta pravá stěna. To bych řekl, že je to ten zbytek z toho světa přátel.

Pak tady máme poslední dvě stěny. A začnu od podlahy. Dost často se v praxi setkávám s mrtvými vztahy lidí, kteří se domnívají, že na tom místě, kde jsou, - tu – že toto místo není to dobré, že támhle by to bylo lepší. Víte, co tím chci říci? Ten můj vztah s tou mojí, ten je špatný. Támhle stou by byl lepší. A támhle by to bylo taky lepší. Tady jsem zaměstnán, ale támhle by to bylo lepší. A stále se mění. Jenže ten problém není v místě. Ten problém je v člověku. A já si můžu stoupnout kamkoli, všude to bude špatně, protože špatně je to tady v srdci. Jen hloupý učitel se domnívá, že prospěch žáka se zlepší tím, když ho přestěhuje z první lavice u okna do druhé lavice ke dveřím. Debil bude debil kdekoli. ☺ To není v tom stěhování. To není v tom místě. Čili na toto místo prostě jsem byl postaven, toto je moje místo v životě.

Já si vzpomínám na (Mišela Pó) – to byl básník a kněz, který šel jednou takhle přírodou na konci nějaké vesničky, došel k vesničce a tam zedník stavěl zeď. Chvíli se na něj díval. On bral cihlu, maltu, cihlu, maltu. Michael si říká: to je nádhera. Každý z nás je takovou cihlou v Boží ruce a Bůh nás na nějaké místo položí. Někoho do základů, takže jsme zahrnuti v té budově, nikdo nás nevidí, protože jsme jako cihla tam někde v základech, ale jiného jako cihlu dal tam někam do štítu a vidí nás zdaleka. A někoho dal dozadu domu a někoho dopředu domu, někoho pod okno, někoho nad okno. M.P. říká hezkou myšlenku. Není důležité, na které místo jsme jako cihla postaveni, ale je důležité, abychom na tom místě zůstali věrni. Aby ty ostatní cihly s námi mohli počítat, že jsme tam, kde jsme. Aby děti mohli počítat se svým tátou, aby se žena mohla spolehnout na svého muže, ale především, aby se mohli spolehnout na nás oba.

Já když hovořím o mezilidských vztazích, spousta lidí to chápe jako vztahy sexuální. Nikoliv. Mezilidské vztahy stojí na slovu a člověk, který je věrný svému slovu, je člověkem, který je věrný všem ostatním. Ta věrnost vychází z věrnosti slovu. Čili v tomto smyslu mít své životní místo a na tomto místě stát.

Jediná stěna, která spojuje všechny ty čtyři, je ta stěna horní. To je ta stěna duchovní. My musíme to všechno mít sepnuté dohromady tou horní duchovní stěnou, stěnou nadhodnot. Prosím vás, toto, o čem jsem hovořil doteďka, to jsou hodnoty. Ta horní stěna, to jsou nadhodnoty. Jestliže nebudeme mít nadhodnoty, jestliže toto všechno dokola i na té podlaze budeme mít vybudované a bude nám chybět ta nadhodnota, ten strop, tak nám na tu svíci bude pršet, tak nám budou na ten plamen padat kroupy. Čili my musíme mít stěnu nahoru, my musíme mít duchovní život.

Těchto šest stěn si hlídám. To je základ. Na vás to nechávám, zda si to ještě nerozšíříte, zda si pojmenujete i ostatní rohy a uhly a nevím co ještě. To už je ta spolupráce člověka s druhým, abychom si to nějakým způsobem dotvořili.

Další důležitá věc, která je pro prevenci živého vztahu, aby nezemřel, je smysl. Podívejte se, víte, co je flotila. Je to množství lodí, např. 10 lodí. A každá ta loď má svého kapitána. Každý kapitán v té jednotlivé lodi musí vědět 3 věci. Jako jsem začínal u svíce a pak jsem to převedl na vztah mezi lidmi, tak teď začínám o kapitánovi a už možná někdo tušíte, jak to převedu. Každý kapitán na každé lodi musí znát 3 věci:

První věc - jak se chovat na moři, abych nenarazil s druhou lodí a obě jsme nešli ke dnu. Řekl bych tomu – musí znát pravidla námořní plavby.

Druhá věc - musí vědět, jak se chovat na vlastní lodi, aby se nepotopil, aniž by narazil. Protože ono se dá potopit i když nenarazím (chytne požár na palubě, loď shoří a potopí se).

Třetí věc - já ji považuji za velice důležitou – musí vědět, proč je na moři, kam plave, jaký je smysl jeho existence na moři a hlavně musí vědět, jak se jmenuje přístav, do kterého má doplout, K čemu to bude, když on zná pravidla plavby, lidi někam jedou a oni nevědí proč a kam a kvůli čemu a kde mají přistát a proč jsou na té vodě.

Tohle je velice častý, stále častější problém v ztroskotání vztahů – vidím dlouholetý vývoj. Lidé nemají finální smysl svého vztahu. Oni se od právníků naučí, anebo si to sami vyzkouší v živote, jak s tím druhým nenarážet, jak neporážet, oni vědí, jak jíst a pít, aby se nepotopili, do krematoria nedorazili, a já když s nima mluvím a ptám se jich (to jsou dospělí lidé): a jaký je smysl vaší existence, jaký máte smysl pro váš život? A slyším odpověď: to je blbá otázka. Prosím vás, to je zásadní otázka. Řada lidí vidí smysl tak do příštího týdne, a co dál? Ano, takhle se dá plánovat v ekonomice, na dvouletky, pětiletky, od voleb do voleb, od schválení rozpočtu do schválení rozpočtu, od výplaty k výplatě. Ale existenčně, jestliže já neznám finální smysl, cíl mateřství, otcovství, manželství, svého křtu, svého doškolování, vůbec toho, proč jsem na tomto světě, no tak musím jít zákonitě na tom moři dolů. A na moři potřebuju znát souřadnice, abych je mohl udat, když je zle, když se topím. A Bůh stvořil čas i věčnost. To první nám dal, to druhé (přidal). Je potřeba, když plujeme v čase, plout podle souřadnic. Neboli znát smysl existence.

Pak je tu ještě jedna věc. Já se dívám na hodinky, protože Churchil říkával, že řečník má vyčerpat téma, nikoliv posluchače. Ono se dá téma těžko vyčerpat, já jsem vám říkal, to je na několik hodin. To myslím na to máte na Slovensku takovou krásnou větu: z každého rožku trošku. To my v Čechách nemáme a nemůžeme to ani přeložit.

Mohl bych vás poprosit, aby jste mně navlékl sem šňůrku a na konci udělal uzel?

Další nemoc, která vede u mrtvých vztahů, je ztráta hodnot. Já vám teď ukážu na takovém složitém zařízení, jak funguje ta choroba. Zase se vrátím k tomu zedníkovi. Víte, že zedník používá olovnici jako nástroj, který měří svislou zeď. Podle tohoto zařízení stavěli ve středověku, starověku, pravěku, prapravěku a staví se až do dneška. To se nezmodernizovalo. Totiž ten zedník využívá přírodního zákonu. Co je tu, že to závaží je taženo dolů? Gravitace. Já se rád vždycky ptám, občas se mi ze sálu ozve – to je gravidita. ☺ Já na to odpovídám, gravidita to může být taky, ale v tomto případe se jedná o gravitaci.

Čili on využívá přírodního zákonu. Teď si představte takového zedníka novátora, který řekne: tak to ne, já přece nepojedu po nějakých starých zásadách, po starých hodnotách. To používal můj otec, dědek a prapradědek. Já si tu olovnici zmodernizuju, já si ji zrelativizuju. A z olovnice si udělám kyvadlo. A teď stavím zeď podle kyvadla. Má dvě možnosti – buď postaví zeď cik-cak, anebo nepostaví nic. A pokud ho postaví cik-cak, tak mu spadne na hlavu. Třetí symbol – víte co chci říct?

Existují v lidském životě hodnoty, které platí jak ve středověku, tak v starověku, tak v pravěku. Zásady nejpodstatnější. Poctivost, pravda, láska, věrnost, vytrvalost, zásadovost. Jestliže to je olovnice, podle které stavíme naše vztahy, ty vztahy postavíme rovně. A co je rovné, to je pevné. To je další pravidlo. Jestliže budeme podle těchto, řekl bych ne přírodních ale přirozených hodnot stavět naše vztahy …(chýbala páska)

…V království krále Kazisvěta se nesmělo zpívat a lidé se nesměli veselit. Kdo si chtěl zazpívat, musel přeskočit hranici, tam si zajuchal, zavýskal, potom se zase vrátil zpátky. Já jsem četl nedávno jednu povídku, která mně připomněla řadu manželských krizí v praxi, kde vláda zakázala humor. Kdo vykládá anekdoty, tak zdržuje toho druhého, kdo se směje tak se rozptyluje, kdo vtipkuje, tak znevažuje a za to se trestalo zavíráním. A v té zemi žil skutečně mistr humoru, takový výborný komik. A ten se musel schovat, žil v ilegalitě. Ale nějací dva studenti toho muže vyhledali, navštívili a protože sami už vyrůstali v době, kdy byl humor zakázán, tak oni znali pouze pojem. A tak se ho ptali, co je to ten humor: je to takový to, když se ozývá chachacha? On říká: no, k humoru to patří, ale humor to není. Á, my už víme. To musí být otevřená ústa, ozývat se chachacha a musí takhle skákat břicho. A on říká: no, takhle malinko to k humoru to patří, ale humor to není.

Co je to humor? Je to takhle malá jiskra, která vzplane mezi vtipnou životní situací a vtipným chápáním …

A tato malá jiskra zapálí celou řetězovou reakci, při které se třese břicho, jsou otevřená ústa a děla se chachacha.

Teď když se vás zeptám, když vás někdo potká, mluvím tady o těch, co chodí do kostela, kdo do kostela nechodí a on říká: poslouchejte, já vás vidím chodit do toho kostela tady v Dúbravce. Co je to ta víra? To je to, že v neděli nespím hodinu doma ale tam? ☺ A vy řeknete: no, tak takhle vám to vyjde laciněji, ale víra to není. Aha, tak víra je to, že se zaleze jednou za měsíc tam do ty boudičky a řekne se, že jsem měl v pátek vepřovou? ☺ Vy řeknete: tak malinko to k tomu patří, ale víra to není. A co je to tedy ta víra? To je ta jiskra, která přeskočí mezi Boží milostí a mým chápáním. A ta jiskra zapálí celou tu řetězovou reakci, která hoří, ale má dva účinky. Spálí to falešné křesťanství a zapálí ten vztah, který by měl být krytý šesti stěnami.

A stejně tak je to s láskou. Když se někdo zeptá: jo, láska, to je takový to, když ona pořád mačká ten mobil a tu SMSku? ☺ Takhle malinko to k lásce patří, ale láska to není. A jo, tak já už vím, láska, to je když se mají sejít v 5, on čeká do 6 a když ona nepřijde v 7, tak on jde v 8 domů? ☺ No, tak takhle malinko to k lásce patří, ale láska to není. A co to je? To je ta jiskra, která naskočí mezi dvěma lidma a zapálí tu velkou řetězovou reakci, ve které je všechen ten smysl plánovaní, odpuštění, soužití, spolužití, svého místa v životě, kde ho našli, u růstu, ale někde to musí zahořet. Někde to prostě musí mýt svůj obsah. Jestliže neznáme ani obsah ani formu, anebo to známe čistě teoreticky, neměli jsme to třeba kde odkoukat, nebo si řekneme, že začneme experimentovat s nějakým morálním, mravním a etickým divadlem, no tak potom ty věci se budou vyvíjet docela jinak.

Já jsem ráno tu svoji promluvu u mše svaté uzavřel tím, čím uzavřu to povídání dnes. Jestli jste se dobře dívali, tak já jsem to kyvadlo, podle kterého svůj život stavíme, držel v ruce. Ale na co pověsíme tu olovnici při tvorbě živých vztahů, ať už jsou jakékoliv? Jestliže nepověsíme svůj život na Ježíše Krista, můžeme ho pověsit na klinec (hřebík). Amen.

 
Otázky

 Mali ste niekedy vy sám problém v manželstve? Ak áno, ku ktorému Maxovi ste zašli?

Měl, ale ne mnoho, protože já mám ženu Slovenku, jestli to nevíte. Spišačku z Podolínca. A ona je teď v Malackách u své kamarádky. Když jsme sem jeli, tak mi říkala: já to tvoje povídání znám, já radši zůstanu u kamarádky v Malackách. Já se tam musim pro ni ještě stavit, abych ji vzal domů. Já si ji vezmu velice rád.

Ano, prosím vás, my si musíme uvědomit, že krize se nevyhýbá nikomu. Jedině, víte kde není krize mezi manželi? V hrobce. ☺ Tam je ticho a tam krize nejsou. Ovšem ona je krize a jsou typy lidí a typy lidí. Někdo udělá krizi ze všeho. Já znám řadu lidí, kteří udělají z ničeho dvě věci: guláš a manželskou scénu. A jsou zase lidi, kteří vědí, že život vlastně přináší nejrůznější situace a že je potřeba je zvládat s úsměvem a ne se zlobou.

Čili tak jsme se to nějak naučili. Ale ke kterému Maxovi bych zašel, se ptáte, kdyby to bylo nějaké vážné, co už asi po 25 letech nebude, já vám povím příběh jednoho mého kolegy. Psychiatr, který léta pracoval jako manželský poradce. Zvoní mu telefon na stolku, on ho zvedne, říká: manželský poradce ten a ten (nebudu ho jmenovat). Z druhé strany se ozve: pane doktore, já mám manželskou krizi. Mohli by jste mi pomoci? Samozřejmě, od toho jsem tady, to bude jistě záležitost kuchyně, jistě máte stereotyp v kuchyni, chce to změnit, tu kuchyni a jistě se to dá do pořádku. Zavolejte za 14 dní. Za 14 dní mu ta dotyčná duše skutečně zavolala a říká: víte, tak já v pondělí dělám bulharskou kuchyni, v úterý francouzskou, ve středu maďarskou, ve čtvrtek slovenskou, pak mně to leze do peněz, on přijde domů, hází to do sebe a neví co, krize pokračuje. On říká: no tak je to záležitost ložnice. Musíte udělat změnu v ložnici. Zavolejte za 14 dní. Ona volá za 14 dní a nic. Všechno jsem změnila. Tak to chce změnu obýváku. Ona udělala změny v obýváku, koupila nové tapety, dečky a nevim ještě co a zase volá. Pane doktore, nic nepomáhá. On říká: tak co, budete muset přijít osobně, to nezvládnem po telefonu. Přijeďte zítra ve dvě. Druhej den ve dvě: ťuk, ťuk na dveře, pan doktor otevře a za dveřma stála jeho manželka. ☺ Nevěřím na manželské poradenství, protože ho už 30 let dělám.

 
Nemáme sa brániť, keď nám druhí ubližujú, len odpúšťať? Ako to robíte vy?

Víte, oni nám lidi stále neubližují. Já bych to takhle neviděl. Já jsem to svého času viděl, že skutečně mně taky ubližovali a nikdo mně neměl rád. Pak jsem si uvědomil, že to není pravda. Jistě, jsou lidi, kteří, když máme úspěch, tak nám neodpustí, čili nebudou se k nám všichni chovat ideálně, konkurence existuje, která se nám snaží podrazit nohy, ale tady píšete, keď nám druhí len ubližujú, máme len odpúšťať? Buďme velkorysí. Oni nám zase všichni neubližují a možná by jsme měli si i odpustit, nevidět v každém druhém člověku nějakého darebáka, kterého se musíme bát. Jeden můj známý veterinář říkal: dokud jsem si myslel, že mně každý pes pokouše, tak jsem se každého psa bál. Dneska je každý pes můj kamarád, i kdybych ho kousl. A jedno čínské přísloví říká: ze svých nepřátel udělej přátele a pak se jich nemusíš obávat, ale o to buď 2x opatrnější.

 Ako máme žiť my, keď vy ste už po troch infarktoch?

Nebrat si ze mne příklad. Já jsem odstrašující příklad. Když je někde něco pozitivního, vždycky říkám: z něj si dělejte příklad a takhle to dělejte, takhle to žijte. Moji kolegové, když někde přednáší, říkají: z Maxe Kašparů si nedělejte příklad. Čili já to už o sobě říkám taky.

 Vážený pán Max, prečo som dlhší čas (2 roky) ako vyžmýkaný citrón? Fyzicky nevládzem, o chorobe neviem, vyzerá to, že neviem niečo prijať, no neviem, čo to je.

Podívejte se, mozek je takový přístroj na autoritu. Když nás něco potká, vždycky hledáme důvod, proč se to stalo. To je typický projev člověka. Jestliže mně ráno bolí záda, tak vím, že jsem včera štípal dřevo moc dlouho. A jestliže mně ráno bolí hlava, tak zase vím, že jsem taky byl v krčmě moc dlouho. ☺ Vy říkáte, že jste asi 2 roky velmi unaven, že fyzicky „nevládzete“, vyzerá to, že niečo neviem prijať. Teda vy už jste si odpověděl, z čeho to asi bude. A ono to může být přesně naopak. Já bych to neviděl v tom, že „niečo neviem prijať“.

My máme v Jírovnici na Českomoravské vysočině faru a tam dělám jednou, dvakrát za rok duchovní obnovy. Za léta praxe jsem přišel na to, že jednou z chorob je minulost. Minulost člověka je skutečně v řadě případů choroba. Minulost táhneme se sebou jako balvan, jako něco, co nás tíží. A ono stačí, abychom se toho zbavili. Ale je potřeba to nejprve pojmenovat. A když to pojmenujeme, tak si to uvědomíme, a když si to uvědomíme, tak to shodíme. A když to shodíme, tak si od toho odpočineme. A já jsem se to naučil za těch 30 let co učím – nejlepším učitelem lékaře není jeho profesor ale jeho pacienti.

Když v evangeliu říká Ježíš: odvalte ten kámen, tak on mohl ten kámen odvalit, ale on touží po spolupráci s člověkem. Na tomto místě v evangeliu je typické – Bůh touží po spolupráci s člověkem. A on nám taky říká: odvalte ten kámen. My těch kamenů z minulosti máme spoustu. Některé kameny nám do života dali rodiče, některé kameny nám dali naši životní partneři, některé kameny nám dali naše děti, některé kameny nám dala škola, politický systém a tak podobně a každému jinak. A máme li jít dál, musíme mít volné ruce a ne táhnout ty své kameny. A neptejte se mně, co to je ve vašem případě. U každého je to něco jiného, ale ty kameny nám na ramena nedávají rodiče, škola, přátelé, lidé kolem, manžel, ale my sami si je dáváme na ramena – velmi těžké balvany si klademe na ramena a pak pláčeme a naříkáme.

Takže možná je to tento případ, možná ne, těžko říci, chtělo by to 3-4 pobyty v Jírovnici.

Jakým způsobem může člověk pomoci jinému člověku v hledání smyslu života a tedy i smyslu vztahu? Na začátku jsem říkal, že každý z nás je originál a každého osloví něco jiného. Jestli někoho osloví slovo, jiného neosloví ani slovo ani příklad, tak ho osloví životní situace. Řekl bych, že to jsou různé klíče lidského srdce. Každý máme srdce ale každý k němu máme jiný klíč. A jde o to, aby se našel ten pravý klíč. Čili jakým způsobem, to nevím, ale jaký účel, to bych možná věděl, když bych toho člověka znal a přesto bych musel říci, že se domnívám. Protože člověk je tak nádherně složitej, že ten klíč má tak speciální vroubkování, jenom sám Bůh ví, do které … Zase konkrétní rada, řekněte mu tohle, nebo pošlete ho támhle, nebo udělejte pro něj tohle to, tady může vadit. To jsou velmi jemné delikátní způsoby, jak člověku pomoct najít smysl života a tedy i smysl vztahu. Anebo, možná podle vaší otázky, se najde smysl života právě ve smyslu vztahu.

 Čo robiť, ak je problém vo vzťahu a partner nechce diskutovať o ňom? Je hlboký introvert.

Podívejte se, introvert je člověk obrácený do sebe, bývají to lidé plaší, málomluvní, kteří nemají rádi velké dialogy. O nějaké jednoduché věci jsou ještě ochotni mluvit, ale o něčem podstatně důležitém, tak se tomuto dialogu vyhýbají.

O introvertech se říkává, že žijí v bludném kruhu. On vytvoří problém svou introverzí, ale protože je introvert, tak ho nechce řešit. A tím, že ho jako introvert nechce řešit, tak si vyrobí nový problém. A tak se točí pořád dokola. Lidskou povahu introverta nezměníme a je potřeba najít chvíli a taktiku. Víte, i introvert má někdy chvíli, kdy je ochoten diskutovat. Těch chvil není moc. A potom najít vhodné slovo.

Tady si vždy vzpomenu na českého básníka Antonína Sovu, který říkal: najít pravé slovo v pravý čas a uzdravíme tím smutnou duši. Já bych to parafrázoval: najít pravé slovo u introverta v pravý čas a otevřít tím zavřené dveře. Čili tak jako s extrovertem můžete mluvit kdykoli o čemkoli, on vás nepustí ke slovu, tak s introvertem je to přesně naopak. Najít pravé slovo v pravý čas.

 Ako povedať partnerovi, že sa mi niečo nepáči bez toho, aby to nebral ako výčitku?

Možná jste si ho naučila. Vy jste mu všechno jako výčitku dávala a on od té doby všechno jako výčitku bere. Je potřeba si o tom popovídat. Jestli tomu tak není a vy jste si ho nenaučila brát všechno jako výčitku, tak je potřeba znovu vést s ním dialog a říct mu: podívej se, kdykoliv ti něco říkám, tak ti to neříkám, že bych ti chtěla něco vyčítat a říkám ti to proto, že tě mám ráda, strašně moc ti důvěřuju a vím, že jsi jedinej, komu takové věci můžu říct. Čili to není finta C7 lomeno 11 ☺, to je sdělení obsahu formou lásky. Jeden můj učitel říkal - kompromitovat člověka láskou - a je to účelné.

 Ako prinútiť muža, aby ma počúval, keď on nemá záujem?

Prosím vás, to je ošklivé slovo „prinútiť“. 

Mám čakať? A keď moje čakanie nepomáha, čo ďalej?

Čakať ďalej. ☺

Ještě jedna choroba – já vám říkám, já si těch chorob odvezu víc než jsem vám je tady uvedl – ještě jedna choroba je záměna pozic. Kde chybí láska, tak tam nastupuje co? Povinnost. Znáte to: manželé už se nemají rádi, láska vyprchala, vyhořela. Co musí manželé plnit? Manželské povinnosti. Já musím. Strašné slovo. Takže když mám rád, tak chci. A když nemám rád, tak musím. Když rodiče už nemají rádi své děti, tak jim příslušná instituce příslušného okresního úřadu dá paragraf rodičovské povinnosti, dostanou plnění rodičovských povinností. Nepošlou děti do školy, nedávají jim oblečení, obědy a tak. Čili chybí tam láska a nastupuje povinnost. To je velká choroba.
Ale ono se nám tohle to dostalo i do Církve. Křesťan, který už nemá rád Ježíše a nemá rád Pana Boha a nemá rád ani svoji duši, ten nemá lásku, tak má co? No církevní povinnost. Mně se líbí katechismus vydaný v Čechách v roce 1926, kde je doslova napsáno toto: jest povinností katolického křesťana jednou do roka se vyznat u řádně zřízeného kněze. ☺ Mně se líbí to“řádně zřízeného“. Ono se tím myslí řádně ustanovený.

Prosím vás, ke zpovědi choďte jedině … ☺ To jsou ty náboženské povinnosti. Takže nenuťte.

Za tuto otázku jsem vděčný:

Platí zásada, že ak človek žije kvalitne duchovne, nepotrebuje psychológa a psychiatra?

Neplatí. Jako kdyby vám někdo říkal, že máte deprese anebo máte pocit úzkosti a léčíte se na psychiatrii jenom proto, že máte malou víru a nemáte rádi Pana Boha, tak tomu nevěřte. Není to tak. To je totéž, jako kdyby někdo řekl, že platí zásada, že když člověk žije kvalitně, nepotřebuje zubaře, nebo nedostane cukrovku. Při cukrovce je porucha tvorby inzulínu a ona potká katolíka, nekatolíka, evangelíka, komunistu, ateistu, kohokoliv. Prostě je to lidská choroba. Deprese, která se léčí u psychiatra je porucha tvorby (serotomínu). To je taková látka která se tvoří … Ať už chodíte do kostela nebo nechodíte, ať už jste byli na pouti nebo nebyli. Čili není tomu tak, že jedině kvalitní křesťané nemají žádné potíže. Samozřejmě pravda je, když člověk žije duchovně, žije slušně, tak se vyvaruje různých krizí, karambolů, které mu potom můžou způsobit špatné spaní. A víte co je nejlepší a nejméně návykový prášek na spaní? Čisté svědomí. Takže doporučuji.

 Dá sa aj skoro úplne mŕtvy vzťah znovu oživiť?

Dá, ale musí chtít oba.To je ten vztah, kde je to srdce. Srdce, jestli se zastaví a má se znova rozeběhnout, tak se musí rozeběhnout obě komory. Není možné, aby pracovala jen jedna polovina srdce. A takhle je to i s manželským vztahem. Kolik ke mně přijde lidí a vždycky přijde sám. A já říkám: víte, manželství je organismus, musí chtít oba. A on mi říká: manželka mi k vám nepůjde. A když mi tak vypráví, já jen tak z poslechu si můžu udělat určitý názor a když se to povede, že mi přijde někdy i ta manželka, já ten názor musím změnit, protože ta první půlka mi to povídala ze svého pohledu. Musíme vidět obě strany. Takže jestliže chtějí obě poloviny srdce naskočit a tepat, tak se srdce rozběhne. Jestliže chtějí obě strany manželského svazku zase znovu žít, tak se to povede.

 Syn sa veľmi ťažko učí. Má zlé známky, často hovorí po dohováraní, že všetko je zbytočné. Čo s tým? Venujeme mu veľa času.

Mně je tady v těchto případech, protože pracuji už 15 let také jako dětský psychiatr, líto obou stran. Rodiče se trápí, že jejich děti nepodávají výkon (který si stanovili) a děti se trápí, že na nich rodiče chtějí výkon, kterého nejsou schopni. Může se tady jednat o dislepsii, disgrafii, může se tady jednat o snížení prahu unavitelnosti. Jsou děti, které se mohou učit půl hodiny velmi intensivně a pak si jdou hrát, máte děti, které se učí 2-3 minuty a další už nebere. Nebo v tom může být ještě něco jiného. Čili na otázku co s tím bych doporučil nikoli psychiatrické vyšetření. Psychiatr je ten, kdo už léčí. Já bych tady doporučoval dětského školního psychologa, který by zjistil onu příčinu. A my můžeme s následkem dělat něco jedině tehdy, jestliže známe příčinu.

 Ak je manželstvo ako rozbitá nádoba bez stien, bez komunikácie, bez iskry, vôle, patrí spoločnej minulosti, je správne zotrvávať v danej situácii len tak pre zachovávanie príkazu?

 Podívejte se, toto je zase otázka, která by vyžadovala hlubší rozbor. Někdy takové otázky člověka trápí. Pisatel listu, tomu není lhostejno – buď je to případ jeho anebo jeho rodiny, když se na to ptá, ale přesto že žádá odpověď, já mu ji dát nemohu z toho důvodu, protože je to stejně jako by na mém místě seděl třeba opravář televize a dostal dotaz: televize mi nehraje, jenom to ve zvuku šumí. Má cenu opravovat, vyhodit anebo co? Čili ten opravář musí přijít, musí zjistit příčinu a pak rozhodnou, co s tím. Někdy stačí malá součástka a všechno bude v pořádku, někdy stačí velká investice, pak je lepší koupit si novou, ale to je potřeba rozhodnout se na místě. Na takto položené otázky já musím odpovědět – bohužel nevím. Museli by jsme se podívat do toho přístroje, jestli stačí malá součástka anebo je ten případ vážný. Nemáme ale tolik času.

 Rada by som sa zúčastnila duchovných cvičení na uzdravenie minulosti v Jírovnici. Kde sa možno prihlásiť?

 Přihlásit se můžete u mě, ale upozorňuji, že budete muset čekat 3 roky. My totiž máme 3 roky dopředu obsazeno. Já jeden rok dělám jedny, druhý rok dělám dvě ročně a máme přihlášeno tolik lidí, lidi si to dávají mezi sebou.

Já vám to můžu uvést na takovém příkladu. Měl jsem tam studentku, které bylo 23 let. Absolvovala několik psychologických sezení, tam ji doporučovali to, tam ji doporučovali ono, potom přijela do Jírovnice. My tam píšeme takové odpouštěcí dopisy. Já jim řeknu na začátek: napište Pane Ježíši Kriste, odpouštím, a teď už je na vás, co tam napíšete. Děláme to vždycky z pátku na sobotu a já jsem připraven, protože tu noc se málokdy vyspím. Oni ke mně chodí ve dvě, ve tři ráno, vždycky chodí s nějakým problémem a pláčou. A tato studentka přišla a říká: pane doktore, já to nemůžu napsat. Já jsem tak nešťastná, já to tam nemůžu napsat, já to prostě nemůžu tátovi odpustit. Tak jsem tam s ní seděl a probírali jsme to, o co šlo. Když jí bylo 10 let, tak se vrátila nečekaně ze školy, protože jí bylo ve škole špatně a paní učitelka ji pustila domů. Maminka byla v práci a tatínek tam měl jinou ženu a ona je našla v ložnici. Pro tu desetiletou dcerku to bylo takové duchovní zranění ze strany toho táty, kterého milovala, že ona se z toho vlastně nemohla vzpamatovat v tom, že ona mně říká: když má narozeniny, tak já mu takhle dám krabičku cigaret a řeknu – to máš k narozeninám. Říká: nikdy jsem mu nepodala ruku od té doby. Já mu ani nepovinšuju u štědrovečerní večeře, jenom mu řeknu, že mu přeju hezké svátky. Já se ho nedotknu. A všechno popisovala za těch 12-13 let. Tak jsme to tam probrali, minulost, která nebyla uzdravena a nevím, jak to dopadlo s dopisem, protože ten dopis je zalepený a už do něj nikdo nesmí nahlédnout. Pak je takový obřad, kdy v jeho úvodu ty listy pálíme a povstáváme k novému životu.

Já jsem asi za 3-4 dny dostal dopis, ve kterém píše, že přijela domů, hodila v chodbě batoh, šla do kuchyně jako vždycky, nic se nedělo, tatínek seděl u stolu, četl noviny, maminka připravovala večeři, najednou ta dívka přišla k otci, obejmula ho po těch 12 letech, dala mu pusu a řekla: táto, já tě mám ráda.

Tu podstatu mi to děvče napsalo dole: já jsem nebyla osvobozena od vzpomínky, ale byla jsem osvobozena výkonem lásky.

Víte, my jsme zvyklí na svobodu od něčeho. Léky nás osvobodili od nemoci, stroje nás osvobodili od práce. Ale křesťan musí být osvobozenej ke konání. Čili to je rozdíl, který pocítíte.

 Dá sa veriť v Boha a neuznávať Cirkev? Niečo ako: som veriaci, ale do kostola nechodím.

 No tak, podívejte se, pohani věřili ve více bohů a nechodili do žádného kostela. Čili dá se to, ale pokud se prohlašuju za křesťana, tak pro mě ten kostel, by se dalo říci, je jakoby takovou čerpací stanicí. Jako kdyby jste se zeptali: mohu mít auto a netankovat? Můžeš, ale zůstane ti sedět v garáži. ☺

 Kedy a kde si môžeme túto prednášku zakúpiť na kazete?

 Já nevím. ☺ Já bych si ji taky vzal domů.

Vraveli ste, že vzťah môže fungovať, ak má 6 stien. Čo ak posledná šiesta stena je oslabená, len jeden z partnerov má silnú vieru? Ostatné steny fungujú. Je šanca na udržanie tohoto vzťahu?

 

Samozřejmě, že je. Ta stěna je velice důležitá, ale velkorysost toho člověka, který nemá živou víru a velikost čisté víry toho, kdo ji má, když se spojí, tak ta šance udržet ten vztah samozřejmě je.

Pre moderného človeka je príznačné, že má v priebehu jedného dňa obrovské množstvo vzťahov s ľuďmi navzájom, ale chatrný pocit opravdivých vzťahov. Aké skúsenosti máte z terapeutického hľadiska s týmto javom dnešného človeka?

Ano, samozřejmě, jestliže dřív lidé žili ve vesničkách, nefungovaly autobusy, telefony a tak dále, tak ty vztahy byli stálými prakticky celý život. Byli lidé, kteří žili tam, kde se narodili a tam i zemřeli.

Podívejte se, musíme rozlišovat 3 druhy vztahů. Známé – to jsou moji známí, těch máme strašně moc. Daleko méně máme kamarádů. Kamarádi, to jsou takoví ti bližší (tykáme si). Třetí kategorie jsou přátelé. A přátelství považujeme za opravdový vztah. Máme jich tak 3-4, když všichni odejdou, oni zůstanou. A bylo by unavující, kdybych se všema lidma, se kterýma se denně setkám, chtěl udržovat přátelské vztahy. Se všemi lidmi musíme udržovat slušné vztahy. Se známými známé, slušné, s kamarády kamarádské, s přáteli přátelské. A potom to není unavující. Jestliže zahrneme všechny do jedné kategorie, tak to unavující bude, buď pro nás nebo pro ně. Rozlišujme v tomto smyslu.

 A mám tady poslední otázku:

Dá sa s vami osobne stretnúť? Je to možné na krátky rozhovor?

Ano, možné to je, ale ne na krátký rozhovor. Já mám totiž tuto zkušenost. Když vám dám 10 minut, tak naprosto nic nevyřešíme. A dvě hodiny, abychom něco vyřešili, vám dát nemohu. Pak slyším: ale tak ne těch 10, to bude jenom na 5, ale z těch pěti jsou ty dvě hodiny. Takže prostě to tak je. Já se za toto omlouvám, ale v tomhle vám těžko můžu pomoct. Mně to mrzí, rád bych to udělal, ale omlouvám se za to.

Teď jsem si vzpomněl na jednu věc a moc by mně mrzelo, kdybych vám to neřekl. Kdybych si na to vzpomněl na cestě, musel bych se vrátit. ☺

Na jednu chorobu, která zabíjí živý vztah. Choroba se jmenuje podmíněná láska. Prosím vás, podmíněná láska, pokud to máte doma, tak rychle utíkejte, otevřete okna, ať je průvan a jde to ven. Podmíněná láska je obrovskej jed do mezilidských vztahů, tak prudký jed, že zabíjí. Co to je ta podmíněná láska? To je láska, která říká: mám tě rád za určitých podmínek. To je strašné.
Jo, moje milá dcerko, budu tě mít ráda, až budeš mít samé jedničky. Jakmile mi doneseš dvojku nebo trojku, nejsi moje holka, nechci tě, nemám tě rád. To je strašné. Jo, můj milý muži, nediv se, že se k tobě chovám tak odměřeně. Měla bych tě víc ráda, kdybys více vydělal. Jo, milá ženo, to víš, a tak dále.

Láska je Boží čnost. Podmíněná láska je velkej hřích. Je to otázka jednoho jediného písmene. Děti, které vyrůstají v rodinách s podmíněnou láskou (a podmíněná láska se hodně v rodinách vyskytuje) a tak vyrostou a přinesou si mláďata tohoto draka, který požere všechno krásné ve vztazích svých rodin, tak se to táhne generacemi. A kde je ten rozdíl toho písmene? Je to a . Člověk s podmíněnou láskou má rád až. Bůh miluje bezpodmínečně, proto má rád už. Čili jestliže je: „buďte dokonalí jako váš Otec nebeský“, tak buďme aspoň dokonalí v tom, že nikdy nikoho nebudeme mít rádi až ale už.

Páčil sa Vám tento článok? Pridajte si blogera medzi obľúbených a my Vám pošleme email keď napíše ďalší článok
Pridaj k obľúbeným

Hlavné správy

DOMOV

Beblavý predstavil plány, vznikajúca strana začala zbierať podpisy

Do roka chcú pripraviť programové tézy.


Už ste čítali?